READING


WATCHING


GAMES


LISTENING


Photos
27. 9. 2011 22:13

Warzona 2011

Největší a legendární paintballová hra na válku letos byla obzvlášť hardcore. Víc ne dvě stovky zelených mozků v třicetihodinové nonstop akci, na které mohli zažít bahenní koupele, letadla, civilní tanky, šílené zdravotní sestry i poněkud netradiční strategie.


Warzona položila základy velkým military paintball akcím u nás. Použití obrněné techniky, simulace dělostřelectva, pravidelně více než dvě stovky hráčů a fantastická lokalita opuštěné milovické základny ruské armády z ní dělá něco opravdu speciálního. Loni se nekonala s příslibem, že letošní ročník bude obzvlášť vypečený. Proč? Protože bude více hardcore než kdy jindy. Komunitou byli určeni dva generálové, kteří měli na svou stranu naverbovat co největší počet vojáků s tím, že je jedno, jestli se některá strana díky tomu ocitne v početní nevýhodě. Byla také vyžadována důsledná uniformita a každá strana se proto musela vybavit jednotnými mundůry. Na velitelích bylo i jakou si dokážou sehnat techniku. Scénář hry pak sliboval, že všemu bude ponechán volný průběh. Žádné scriptování a ladění aby to nějak dopadlo. Prostě všechno bude ponecháno osudu a schopnostem obou generálů a jejich armád. Jak to dopadlo? Dozvíte se z deníčku seržanta US Army Mumawa.

 

(Náhodné zbloudilce, kteří se rozhodnou číst tuto epopej a nejsou obeznámeni s tajemstvími víkendového válečnictví bych rád upozornil, že následující text opravdu není přikrášleným zápisem mého chorého mozku, ale více méně přesným popisem toho, co se skutečně stalo. Pokud se níže píše o letadlech, výbuších, noktovizorech, detektorech pohybu, RPG, tancích, obvazování a dalších legráckách, jedná se o skutečnost, nikoli o přibarvování reality :)

 

DSC_0470.jpg

 

Mílý deníčku,

tak jsme dorazili na základnu. Sice až za soumraku a velitel Rajko (co tohle je za americký jméno?) nás nepochválil, ale přece. Náš tábor se nachází na planině na nevysokém kopci a vypadá na první pohled impozantně. Uprostřed je strážní věž, vedle polní nemocnice, spoustu stanů, okolo toho hradba z pytlů, beden a každých pár desítek metrů bunkr, nebo kulometné hnízdo. Na všechny strany nám svítí halogeny poháněné několika centrálami a celý okolní les je zaminovaný a prošpikovaný nástrahami a detektory pohybu (!). Se Smithovou budeme spát v bungru naší jednotky Sudeta Ore, protože Smithová má fóbii a nechce spát ve stanu s ostatními, aby jí neokukovali prsa.

 

Večer jsme s ostatními seděli okolo ohně, koukali na hvězdy a nervózně očekávali, co přinese zítřek. Vstávat musíme o půl páté, a tak jsme šli brzo spát. Schoulil jsem se ve svém pytli na zmuchlané maskovací síti vedle svého HK416 a nervózně usnul.

 

DSC_0432.jpg

 

Ráno v pět už všichni pobíhali po venku a chystali se na pozice. Ještě byla tma, krajinu halila mlha a obzor začal nabírat fialový nádech, jak se slunce začalo drápat zpoza horizontu. Tu krásu mi zkazila jen zkažená bageta z Lidlu. To by se u nás v Americe stát nemohlo. Vysílačkou přišla zpráva, že se start odkládá na sedmou. Smithová na mě udělala kyselý ksicht, protže jsem ji přesvědčoval, že tentokrát všechno půjde jak na drátkách. V šest jsme vyrazili na pozice. My, Sudeťáci, jsme dostali za úkol obsadit, opevnit a bránit Bod 1 v lese, necelý kilometr od tábora.

 

DSC_0399.jpg

 

Mapu dostal jako vždycky Ferry a jako vždycky jsme to trochu přešli, ale teď fakt jenom trochu :). Náš bod byl v terénní průrvě, chráněné ze tří stran valy. Společně se svojí jednotkou RFM jsme začali opevňovat levý val vším, co nám přišlo pod ruku. Když už jsem nemohl stavět včera, snažil jsem se to napravit dnes, a tak jsme za chvíli zbudovali solidní zamaskovanou hradbu.

 

Přesně v sedm vyrazila asi třicítka našich bratří z Two Towers do boje o nedaleký Bod 2, kde se očekával první a úporný střet s nepřítelem. Za pár minut jsme taky slyšeli z jejich směru střelbu a křik. Podle zpráv z vysílačky jsme věděli, že vítězíme. Jenže pak se stalo něco neuvěřitelného. Čas se zastavil a hlas z hůry nám oznámil, že se začne znova, protože se v sedm neozval božský hrom. Bratři z TT se tedy vrátili k nám, začali znova a hlas z hůry jim znova řekl, že i teď to bylo špatně. Pak nastalo něco, čemu já, obyčejný seržant nerozumím. Vím jenom, že to trvalo dvě hodiny, než se hlasy dohodly, kdy se tedy začne. Byla mi zima a tak jsem radši dál vylepšoval svůj kousek valu.

 

DSC_0417_edited-1.jpg

 

Nakonec se v devět konečně začalo znovu a tentokrát opravdu. Smithová se mi smála, protože od začátku tvrdila, že se začne pozdě. Za chvilku jsme zase slyšeli střelbu, ale hlasy z vysílačky už nebyly tak povzbudivé. Hoši z TT se dostali do obklíčení a pomalu, ale jistě podléhali nepřátelské přesile. Zanedlouho k nám dorazili tři lehce ranění, kterým se podařilo probít z obklíčení a odebrali se do polní nemocnice. Šotek vyslal Ferryho s menší skupinkou obhlédnout situaci a eventuelně pomoci, ale skupinka se brzo vrátila bez Ferryho s tím, že už není pomáhat komu, všichni  našli na bodu dva smrt a čekalo je pětihodinové povalování na mrtvolišti.

 

Bylo jasné, že ze tří bodů má nepřítel dva  a vyhrává. Navíc měl možná až o třetinu větší početní převahu, protože na rozdíl od nás mohl dopravit svoje těžce raněné na ošetřovnu a za necelé dvě hodinky byl opět v plném počtu. Bylo jasné, že teď závisí na nás, jestli ubráníme náš jediný bod, ale zároveň jsme věděli, že nepřítel nemá důvod něco podnikat, protože výhoda je na jeho straně a je tedy na nás, abychom něco podnikli.

 

Následovalo pět úmorných hodin čekání na příchod posil z mrtvoliště. Alespoň se zvedla mlha, vykouklo slunce a přestala být zima. RFM našlo nechtěnou zábavu v tradiční opravě Tippmanna týmového komika Líby, která se tradičně nezdařila a Líba musel do tábora pro zelený zakňaktel, který nikdy nezklame. Tak to dopadá, když si nezkontrolujete před bojem zbraň. Šotek mezitím vyslal záškodníky z Náchoda prozkoumat terén směrem k táboru nepřítele a pyrotechnik Tom začal ze samé nudy zaminovávat bednu, do které se zapisovalo obsazení bodu.

 

DSC_0403_edited-1.jpg

 

Z bodu dva jsme slyšeli, jak se nepřítel vysunuje směrem k nám. V jednu chvíli se jeden z jeho průzkumníků odvážil až k našim pozicím, pokropil nás sprškou, která naštěstí nikoho nezasáhla a zase utekl. Začal jsem organizovat průzkum, abychom zjistili, jak daleko a v jakém počtu se okolo potuluje nepřítel a eventuelně se záškodníka zbavili. Nikomu se moc do nepřehledně se tvářícího mlází nechtělo, a tak jsem nakonec vyrazil já společně s Lubánem. Z mlází se vyklubal poměrně přehledný terén, ze kterého šlo krásně monitorovat celé údolíčko, kde se vyskytoval nepřítel. Opatrně jsme se proplazili až na doslech nepřátelských velitelů, ale přes hustý porost jsme je neviděli. Jelikož jsme měli zakázáno riskovat, vrátili jsme se zpět.

 

Po další chvíli nudy se nad námi ozval hukot motorů a mezi korunami stromů jsme zahlédli nízko letící letadlo. Na křídlech mělo americké výsostné znaky. Byl to náš průzkum v podobě Piperu L4 z druhé světové války! Fotil nepřátelské pozice a posílal je našemu veliteli. Bohužel, zaslechli jsme i jiný rachot a tentokrát z nepřátelskýchg končin. Hrubý zvuk napovídal, že nepřítel má k dispozici něco velkého a těžkého s pásy a brzo se nám rádiem potvrdilo, že okolo tábora nepřítele se pohybuje BVP a dokonce tank!

 

Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)


 

 

Po chvíli se odtamtud ozvalo i několik výbuchů. Od Náchoďáků, kteří se krátce po té vrátili z průzkumu, jsme se dozvěděli, co se stalo. Náš průzkum se dostal až k nepřátelskému táboru a po cestě skutečně potkal tank a to tak, že jim projížděl doslova okolo hlav. Při té příležitosti hodili hoši tanku pod kola výbušninu, jenže se ukázalo, že tank pokračuje vesele dál a to proto, že je to tank "civilní". Místní podnikatel v něm vozí tůristi za těžké love a vjel nám i přes zákaz do prostoru. Při té příležitosti ještě rozjezdil nepříteli minové pole okolo tábora, což byly ty další výbuchy. Tůristi měli asi poněkud větší advenčr, než čekali :) Náchoďáci nám kromě toho oznámili i to, že nepřátelský tábor není příliš dobře střežen.

 

Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)

 

Vydal jsem se i přes protesty Smithové na další průzkum do lesa naproti našemu valu. Ukázalo se, že je to výhodné místo na obranu a také, že nepřítel kousek od něj zbudoval obrannou linii, která vede po délce několika set metrů mezi našimi body a z jejíhož konce pozoruje druhá starna náš tábor a pohyb našich jednotek. To musela být hrozná nuda, protože jsme se dvakrát nepohybovali. Začali jsme proto na tomto místě hlídkovat. Na jedné z hlídek jsme se proplazili až kousek pod pozici německých okupantů a viděli je, jak pilně opevňují svoje pozice (nebo grilují), trochu jsme je porkropili, ale přes hustý porost nebyla velká šance, že jsme někoho zasáhli. Alespoň jsme hochy vytrhli z letargie.

 

O chvíli později nás čekal další výbuch. Tentokrát přímo v našem středu. Spider, který se vrátil z průzkumu se totiž rozhodl dát svetr do bedny. Do té bedny, kterou předtím Tom zaboobytrapoval. Nezbývalo nic jiného, než naložit těžce raněného Spidera na záda a vyrazit s ním pár set metrů k cestě, aby byl odvezen přivolanou sanitou na ošetření v nemocnici.

 

DSC_0421.jpg

 

Mezitím už se konečně vrátily posily z mrtvoliště a náš velitel naplánoval větší útok na Bod 2. Po trpkých zkušenostech z minulých ročníků jsme ovšem věděli, že dobýt bod i se značnou přesilou může být poněkud oříšek, obzvlášť při riziku, že se velká část našich mrtvol ocitne na pět hodin znovu mimo hru. I kdyby se podařilo bod získat, hrozilo, že ho vzápětí nedokážeme stejně udržet a ještě se hodně oslabíme, což by podstatně narušilo náš vychytralý plán, který se zrodil v průběhu dne. Hlavní útok tedy měl (alespoň pokud je mi známo) za úkol pouze vytlačit nepřítele z pozic okolo bodu a způsobit mu co největší ztráty, a to se podle postupující střelby dařilo.

 

Malá skupinka z našeho bodu, která byla nepříteli nejblíž, vyrazila omrknout situaci a v případě potřeby pomoci hlavní skupině útokem z boku. Ukázalo se, že nepřítel je zcela zaměstnán naší hlavní silou a vůbec si nekryje ptostor směrem k nám. Podařilo se mi proto zcela bez problémů dostat se do bezprostřední blízkosti posedu, ze kterého nepřátelský velitel koordinoval obranu. Zalehl jsem do křoví, přepnul zbraň na dávku, abych si pojistil trefu, a zamířil na hlavu vykukující z okénka jen pár metrů ode mě a vykřikující rozkazy. BANG...

 

Na rameni jsem ucítil bolest. Kurva, že by mě nekdo objehl? Otočil jsem se dozadu a spatřil svého kolegu, kterak na mě třeští oči. DO PRDELE! DO PRDELE! Zásah od vlastního. Rozeznat v lese Woodland od Flecktarnu, zdá se, není až zas taková brnkačka. Opřel jsem se o strom a čekal na smrt. Jelikož vážím metrák, nečekal jsem, že se se mnou bude někdo tahat přes půlku lesa a ještě k tomu v boji. Naši se ovšem přiřítili, vytlačili poslední trosky nepřátel, obvázali mi zásah a začali řešit jak mě dostanou pryč. Nakonec mě vzali dva mezi sebe a šíleným terénem mě nesli k sanitce. Po sto metrech jsme se všichni svalili na zem. Jenže kolem nás se vynořili další spolubojovníci, jeden z nich odhodil zbraň a bez ohledu na to, že vážil aspoň o třicet kilo míň než já, si mě nechal hodit na záda a vyběhl se mnou prudký svah. Po dalších pár desítkách metrů se mu taky začali podlamovat kolena. Jenže hned se objevil někdo další, zase si mě hodil na záda a vyrazil se mnou k UAZu, který už byl vidět na cestě. Od vozidla nás ovšem dělila kaluž. Hluboká kaluž. Kaluž plná bláta, do kterého můj nosič zajel až po kolena a přímo po hubě se skácel jak podťatý. Vykoupali jsme se oba dva. On takřka celý, já jen do půlky těla. Ve Františkových lázních bychom za to ještě museli platit. Poslední úsek cesty mě chytili další čtyři lidi za ruce a za nohy a po kamení mě dotáhli do auta, kde mě hodili na korbu. Z celého útoku jsme byli těžce zranění pouze tři. To je dobře.

 

UAZ vyrazil po povrchu, který se podobal cestě jenom proto, že na něm nerostla tráva směrem k táboru. Koukal jsem se dozadu a najednou vidím, jak nám z auta vyletěla jedna trubka, pak druhá... Volám na řidiče, že nám něco upadlo. Krapa se otočil, pokrčil rameny a jel dál. Jede to, tak co? Ruská technika.

 

V táboře už čekal doktor se sestrou, naložili nás na nosítka a odnesli do polní nemocnice. Tam nám převázali rány a poněkud úchylná sestra začala rozdávat meducínu v podobě jakéhosi šumivého bordelu, který mi tekl z huby. Chvíli tam pobíhala i se stříkačkou, kleštěmi a v gumových rukavicích, ale na mě je naštěstí nepoužila. Na nosítkách leželo asi deset spolubojovníků, a i když jsme se z nich nesměli zvedat a každých patnáct minut dostali šumivý kentus, byla docela legrace.

 

DSC_0451.jpg

 

Po hodině a tři čtvrtě jsem se mohl konečně zvednout a opustit přístřešek Dr. Bolíta, doplnit munici a probrat situaci s velením. Dalekohledem jsme pozorovali les a viděli, že se z něj vynořilo několik postav. Když se přiblížily, ukázalo se, že je to Kůťa s Edou, kteří se vydali na sebevražednou misi někdy před třemi hodinami. Nejenomže přežili, ale ještě nepřítele velice slušně potrápili. Navíc už jsem nebyl sám a tak nás velitel posadil do druhého UAZu a vyslal zpět na bod. Koyot nás vysadil kousek od lesa, aby nepřišel nenávratně o vozidlo a mi přeběhli zpět k našemu bodu, kde momentálně velel Krapa, který mě ještě před pár hodinami vezl do tábora.

 

Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)

 

Začalo se stmívat, naši leželi nehybně po hřebenech okolo bodu. Krapa, ale právě vyslal Vladana s menší skupinkou obchvatem do boku Němcům, kteří byli až nepříjemně blízko u našich pozic, a když jsme mu přišli do rány, vyslal nás, abychom nepřítele nalákali útokem na přímo. Po pár desítkách metrů jsme narazili na naši poslední hlídku, která už byla na dostřel od nepřítele a vřele nám nedoporučovala pokračovat dál. Riskli jsme to a přelezli na protější pahorek. Z lesa se ozvala střelba a mi viděli, že Vladan narazil na odpor. I my jsme zpozorovali pohyb na pahorcích kus před námi. Vystřelil jsem dávku do vysoké trávy a snesla se na mě sprška ran ze třech různých míst. Podle pohybu proti nám stálo asi šest nepřátel a v šeru šlo jen velice těžko zjistit, kde jsou. Mžoural jsem do lesa před sebe a hledal známky pohybu.

 

Mumaw v akci Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)

 

Když jsem se po chvíli otočil, viděl jsem, že Vladan se vrací zpět na pozice chudší o několik mužů. Teď bylo na nás, rozhodnout se, zda pokračovat v boji, nebo to zabalit. Z lesa před námi, a ještě za nepřítelem, se najednou ozval známý hlas. Naši pod velením Šotka právě podnikali další útok na předsunutou obranu bodu 2. Tím bylo rozhodnuto. Kůťa přeběhl k nim a já s Thompsonem jsme se rozhodli prudit do nepřítele z naší pozice. Po chvíli jsem slyšel další známý hlas, tentokrát nepřátelského velitele Salfy a společně s ním zaregistroval i pohyb. Vyslal jsem jeho směrem pár ran a Salfa začal za jakýmsi vývratem sbíhat dolů z pahorku, na kterém nebylo bezpečno. Poslal jsem do chvějícího se listí dávku. Trefil jsem zbraň. Aspoň po nás nemůže střílet. Thompson zatím zkoušel obejít pahorek zleva, ale byl zahnán palbou. Vyšplhal jsem na vrcholek pahorku, zapřel se nohou o břízku, protože jsem po písku pořád sjížděl dolů a vykoukl odkud je vedena palba na Thompsona. Okamžitě se i na mě snesla sprška, ale podle obláčku u hlavně jsem alespoň viděl odkud. Pokropil jsem skupinku nepřátel nalevo pod sebou a začal se věnovat těm, kteří byli blíž přímo přede mnou. Našel jsem. Začala krátká výměna kdo s koho. Moje kule létaly těsně nad nepřítelem, ale nakonec jsem měl bohužel smůlu a po vrcholku hlavy se mi rozmázla nepřátelská kule. Konec, odtud mě nikdo neodtáhne ani kdyby chtěl. Opřel jsem se o břízku za sebou, spocený jako prase. Nepřátele zleva si okamžitě pojistil moje vyřazení dávkou. Thompson ovšem zpozoroval ze své nové pozice mého vraha a jednou dobře mířenou ránou mě pomstil. Bohužel pouze lehkým zraněním a bohužel vrah neležel za bukem sám a jeho pomstil zase kolega. Zůstali jsme na místě deset minut aby měl nepřítel šanci nás obrat o munici, zanechali na místě naše psí známky a vydali se na kraj prostoru, odkud nás po krátkém rozhovoru s organizátorem odvezl další UAZ na mrtvoliště.

 

Mrtvoliště bylo u obrovského betonového bungru, který snad sloužil jako hangár pro rakety, nebo něco takového. Čekalo nás pět hodin čekání a pak odvoz zpět do tábora. Potěšující bylo, že okolo nás významně převažovaly německé mundůry. Chvíli jsme pokecali a pak jsem si na hodinku zdříml, protože za poslední dva dny jsem spal asi tři a půl hodiny.

 

DSC_0434.jpg

 

Probudil jsem se přesně v okamžiku, kdy jsem měl odjet. Na mrtvolišti už jsme byli jen dva. V noci se očividně moc nebojovalo. UAZ nás odvezl zpátky do tábora. Pohled na pahorek, ke kterému jsme se blížili byl už z dálky impozantní. Do všech stran zářily halogeny a osvětlovaly planinu okolo tábora. Světlo na věži pak přejíždělo po okolí jako maják a hledalo případné záškodníky. Do tábora jsme dorazili o půlnoci. Kromě TT, kteří vystřídali na bodě 1 Krapu, jež se s jedenácti muži vydal na záškodnickou akci, většina lidí spala ve stanech. U bungrů a ohničků hlídkovala asi dvacítka lidí. Bylo krásně, z oblohy bez obláčku na nás blikaly miliony hvězd a z lesa vedle tábora zase červené diody nástražných systémů. Bungr, ve kterém jsem spal včera, byl vyklizený a Smithovou jsem po chvíli našel v nemocnici Mezitím se ještě na chvilku ozvala střelba nepřátelského záškodníka, ale ten byl rychle zahnán a jelikož měla naše skupina hlídku až od tří, měl jsem čas na chvíli si lehnout na lehátko v nemocnici a usnout. V botech a se zbraní vedle sebe.

 

Za dvě hodiny nás vzbudili a my vystřídali předchozí hlídku. Byla zima. Zahřívali jsme se u ohně. Po chvíli se vrátil Krapa se svými muži ze záškodnické akce. Ukázalo se, že se jim podařil husarský kousek. Vybavení noktovizory se proplazili až k nepřátelskému táboru, postříleli všechny hlídky, zničili kulomety v hnízdech, rozšlapali jim kuličky, položili dálkově odpalované bomby, a když je nepřítel začal zběsile hledat, byli už dávno pryč a všechno pozorovali nočním viděním. Když nepřítel přestal vystřelovat světlice a začal se ukládat znovu ke spánku, naši Rangers jim na dobrou noc odpálili nálož, čímž způsobili nový humbuk a zmizeli zpátky v lese. Jejich historka nám neskutečně zvedla náladu. Takže jsme se ani nezlobili, když po skončení hlídky spali zcela vyčerpaní na našich lehátkách.

 

DSC_0430.jpg

 

V pět ráno nás šetrně vzbudila Basandy a začal Den D, neboli náš vychytralý plán. Ten vycházel z toho, že hra na držení bodu je v zásadě velká kempírna a nuda. Ten, kdo udrží dva body ze tří déle než polovinu hry, má v zásadě vyhráno a pokud se mu je podaří získat a neudělá kravinu je velice pravděpodobné, že vyhraje. Jelikož jsme na začátku, ani moc ne vlastní vinou, ale zásahem shůry, přišli o výhodu, rozhodli jsme se raději protivníka oslabit, nechat mu jeho body a raději ho porazit na hlavu. K čemu jsou vám body, když jste mrtví, že ano?

 

Po zralé úvaze jsme se proto rozhodli zaútočit v plné síle na nejkrajnější bod nepřítele ze dvou stran a následně pokračovat na další body a obsadit i jeho tábor. V šest hodin tedy vyrazila jedna naše skupina s asi třetinou mužů, aby obešla nepřítele zezadu. Jakmile budou připraveni, vydají se všechny naše síly k nepříteli z druhé strany a provedeme koordinovaný útok. Při tom jsme se rozhodli opustit náš stávající bod i tábor a vsadit všechno na jednu kartu.

 

 

Asi o půl sedmé jsme uslyšeli z lesa střelbu a pokřik. Nejdřív jsme mysleli, že se naše hlavní skupina předčasně střetla s nepřítelem, ale po chvíli se v táboře objevil rozesmátý Liger navrátivší se z opuštěného bodu 1 a popisoval jak nepřítel útočil s velkou parádou a rachotem na prázdný bod.

 

Když už jsme se chystali k odchodu na pozice, objevila se na poli před naším táborem skupina asi dvaceti nepřátel a za chvilku se k nim vyudalo i BVP. Rychle jsme se připravili u obranného valu. Hlídka na bráně vytáhla RPG a čekali jsme až se nepřítel dostane na dostřel. BVP sice působí hrozivě, ale útok na dobře bráněný tábor proti připraveným obráncům je sebevražda. Na dvacítku němčourů se sneslo krupobití kulí a jakmile někdo vystrčil hlavu z poklopu, doslova změnila barvu. Přepnul jsem na full auto, vyprázdnil několik zásobníků do nepřátel a připsal si na konto několik velice levných skalpů. Nakonec i BVP dostalo zásah z RPG a bylo až do konce hry vyřazeno z boje. Po pár minutách bylo po útoku. Škoda jen, že nepřátel,é místo aby setrvali na místě předepsaných deset minut, odjeli i s obrněncem pryč. Přestože to bylo snadné, jednalo se o důležitý okamžik. Nepřítel se prakticky až do konce hry oslabil o dvacet lidí z celkové stovky a my tak získali početní převahu. Teď už to není sto na sto, ale 100 na o něco málo víc než 70.

 

Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)

 

Po této zábavné akční vložce jsme konečně vyrazili na pomoc naší první skupině. Někdo pěšky, někdo v autech. Seděl jsem vedle Kojota v UAZu, na povzbuzení jsme si pustili jakýsi ruský metál (co jiného v ruském autě) a vyrazili. Na okraji lesa jsme vyskákali a v rojnici vyrazili směrem k nepřátelskému bodu. Překvapivě nás nečekal žádný větší odpor, ale z bodu se ozvala střelba, jak naše druhá skupina zaútočila. Vrhli jsme se kupředu a naší největší starost bylo nepostřílet se navzájem. Což jsme všichni velitelé z plna hrdla řvali.

 

Koytův UAZ v akci. Tahle krabice od bot toho zvládne překvapivě hodně. Foto: Ondra Chaloupka (militarygame.cz)

 

Jak se naše auta pustila na lesní cestu, ozvalo se několik výbuchů, buď některé najelo na minu, nebo na ní šlápl pěšák, teď už to ale bylo jedno. Před námi zuřila bitva a měli jsme takovou přesilu, že prakticky nemělo smysl, aby se náš zadní voj do něčeho míchal a po několika minutách bylo po všem a jen sporadicky se ozvala střelba po nějakém dobře schovaném klikaři. Začal jsem proto organizovat ochranu našeho křídla a zad, aby nás nepřítel nepřekvapil. Bod byl uvnitř obrovského ruského betonového bungru. Poslal jsem na  jeho vrchol několik okolo stojících mužů a s Vlasťákem se vydal na vysokým plevelem zarostlou cestičku vedoucí okolo bungru. Předpoklad, že tam na nás někdo číhá se potvrdil ihned, když se okolo mě rozprsklo několik ran. Naštěstí vedle. Přivolal jsem k sobě pár dalších lidí a společně postupovali dál. Záškodník ale očividně vzal do zaječích. Zařval jsem na Rajka, jestli máme postupovat, a dostali jsme rozkaz, že ano. Vydali jsme se proto po pravém křídle naší hlavní síly, po hustě zarostlém terénním zlomu.

 

Asi po sto metrech jsme narazili na cestu vedoucí okolo druhého bodu. Naše asi desetičlenná skupinka složená ze Sudeťáků, Barakud a Aligátorů se zastavila. V kopci před sebou jsme zahlédli několik obránců. Rozhodli jsme se počkat na útok hlavního voje a jakmile jsme uslyšeli střelbu, vyrazili jsme proti nepříteli. Z nějakého důvodu jsme narazili jen na minimální odpor a po pár okamžicích stáli na převisu nad bodem 2, kde právě náš hlavní voj dorážel poslední nepřátele. Jenom jeden zbloudilec nás ještě chvíli otravoval ze zadu, ale nezpůsobil nám žádné větší problémy.

 

DSC_0485_edited-1.jpg

 

Následoval rychlý postup na poslední bod, kde ovšem už nikdo nebyl. Obsadili jsme tak všechny tři body za necelou hodinku. Část našich můžů zároveň obsadila prakticky nestřežený nepřátelský tábor i s nemocnicí, takže jsme nepříteli znemožnili léčit nemocné. Jelikož bylo deset hodin a hra měla končit ve dvanáct, znamenalo to faktický konec. Pro jistotu jsme se ještě rozdělili na tři skupiny a šli zkontrolovat body, aby nějaký záškodník znova neobsadil. Na bungru jsme viděli jak moc jsme nepřítele zaskočili. Nedojedené jídlo, poházené části výstroje, dokonce i vysílačka se válela na zemi v písku. Znovu jsme opatrně otevřeli bednu (i nepřítel se jistil umístěním výbušnin dovnitř) a po nějaké chvíli byla hra ukončena.

 

Přestože jsme podle pravidel prohráli, jelikož nepřítel získal za držení pozic více bodů, všem svítili oči, protože závěrečná akce byla opravdu naprosto dokonalá. Měli jsme minimální ztráty a sfoukli jsme nepřítele jako svíčku. Kromě toho jsme v nepřátelském táboře získali zpět většinu psích známek po našich mrtvolách a nepřátelskou vlajku. A konec konců, k čemu vám jsou body, když jste mrtví.

 

Vrátili jsme se do tábora a v průběhu pár hodin ho zcela rozebrali. Díry na bungry byly zakopány, všechno rozebráno, odpadky posbírány, miny v lese odpáleny, aby na ně někdo nešlápnul, prostě druhý den by nikoho nenapadlo, co se zde přes víkend odehrálo.

 

DSC_0488 copy.jpg

 

Přestože jsme mnozí měli na začátku obavy jak to všechno dopadne a prožívali jisté rozčarování z některých organizačních přehmatů, přestože jsme větší část hry prohrávali a neměli z toho dobrý pocit a přestože si nepřítel nejspíš myslel, že jsme banda diletantů, když na něj tak málo útočíme, tak přesto přese všechno nakonec považuju letošní Warzonu za úžasný zážitek, možná nejlepší z letošní kampaně. Opravdu se totiž podařilo vytvořit atmosféru skutečného boje v naprosto dokonalých kulisách, ale co je nejdůležitější, naše strana fungovala jako jeden muž a jen velice neradi jsme se Smithovou odjížděli domů.

 

Tímto tedy děkuji všem, kteří přípravě tohoto velkolepého zážitku věnovali takřka rok času: především našemu veliteli Rajkovi, který zařidíl takřka všechno od maskáčů pro naši stranu až po bagr, letadlo a další vylomeniny a nevzdal to, i když mu někdy organizátoři připravili docela krušné chvilky. Díky zaslouží i všichni ti, kteří se postarali o stavbu tábora, techniku, elektro centrály, nástrahy a vůbec všechno ostatní. I když organizátoři občas šlápli vedle, ve výsledku jim všechno odpouštím, protože nebýt jich, nic nebude. Díky hoši. A pak samozřejmě všem bratrům ve zbrani a speciálně těm, kteří okusili mojí váhu na svých bedrech :) No a samozřejmě dík patří i férovému protivníkovi a pak samozřejmě Ondrovi Chaloukovi, který mi poskytl svoje skvělé fotky, protože já toho s blbě ostřícím objektivem moc nenafotil.

 

Seržant Mumaw, US Army

1x těžce raněn (rukou vlastního)

1x KIA

 

Vyhlížíme další pokračování :)

 


DISCUSSION: