READING


WATCHING


GAMES


LISTENING


Photos
21. 11. 2010 14:29

Mordloch 2010

Náročná paintballová celodenní akce v těžkém a krásném terénu, ve které si tradičně leckdo sáhnul na dno. Téměř 160 bojovníků se v rozsáhlém skalnatém terénu snažilo zlikvidovat nepřítele.


Mordloch je už tradiční hardcore akce, pořádaná Rajkem z Two Towers. Dvě nepřátelské skupiny postupují neznámým a obtížným terénem, cestou se snaží plnit úkoly a přitom jsou neustále napadány skupinkami "loupežníků". Akce probíhá nonstop, účastníci ujdou víc než deset kilometrů ve velice náročném terénu a musí si s sebou nést veškeré vybavení.

 

 

Letos se všechno odehrávalo v nádherných Lužických horách a jelikož před začátkem poměrně intenzivně pršelo, celý den nás provázela hustá mlha a vlhko, což bylo opravdu něco pro naše masky a brýle. Společně s teplotou okolo pěti stupňů a neustálým lezením do prudkých kopců a skal to způsobilo, že leckdo si opravdu sáhnul na dno. Samozřejmě, že kancelářské krysy jako já měly opravdu problém :)

 

Přespali jsme v místní ubytovně i když přespali je silné slovo. Spát jsme šli ve dvě a díky nedočkavosti některých nadrženců jsme vstávali v pět. Na startovní pozice jsme dorazili okolo sedmé hodiny a naše přibližně šedesátičlenná skupina složená ze Sudety, Spasu, MG, Pohanského psa a Černých sviní vyrazila nalézt první cíl - vysoký útes, který jsme dostali za úkol opevnit a ubránit před druhou skupinou do jedenácté hodiny.

 

 

Hned zpočátku se ukázalo, že čtení z mapy není silnou stránkou našich velitelů a i přes varování, že jdeme špatně, jsme šli špatně a museli se vracet :) Bod který jsme měli ubránit se nacházel na skalnatém výběžku obklopeném z jedné strany menší bažinkou. Po zdolání strmého útesu jsme nahoře začali budovat opevnění. Někteří to vzali zhurta a málem při tom vykáceli půlku lesa. My (Sudeta) jsme strážili útes na odvrácené straně od nejpravděpodobnějšího postupu nepřítele a vyslali jsme proto předsunuté hlídky na protější kopec.

 

Následně jsme čekali několik hodin až se k nám protivník dostane. Z útesu jsme na okamžik spatřili skupinu loupežníků, ale ti rychle utekli a následně zaútočili na druhou stranu našeho opevnění, kde se teprve cirka dvě hodiny po té co jsme se opevnili strhnul první prudší boj. Bohužel, útočící skupina si poněkud špatně rozvrhla postup a tak k nám do jedenácti ani nestačila dorazit a my jsme o její existenci věděli jenom díky vzdálenému zvuku střelby, když se stejně jako my střetla s loupežníky. Naše hlídky i my z útesu jsme slyšeli okolo našich pozic i zvuky pohybu loupežníků kroužících okolo, ale k ničemu dalšímu už nedošlo a my tak vyrazili za dalším úkolem.

 

 

Na ten jsme narazili jen kus cesty od prvního útesu pod skaliskem dalším, ze kterého na nás spustili palbu loupežníci. Bez větších ztrát jsme je zlikvidovali, zajistili bedny, se kterými jsme se pak museli po zbytek dne tahat a vydrápali se nahoru. I my, stejně jako před tím protivník, jsme měli za úkol dorazit v průběhu následující hodiny a půl k cca 1.5km vzdáleným pozicím nepřítele a dobýt je. Naše velení se ovšem rozhodlo, že se pokusí obejít všechny potencionální místa, kde bysme mohli být napadení a tak jsme postupovali místo po cestě, přes všechny kopce, které se nám postavili do cesty a ve výsledku ušli minimálně čtyři kilometry. Začal jsem mít pocit, že jestli to takhle bude celý den, večera se nedožiju. Po prvních dvou kopečcích moje tučné tělo (a nejen moje) začalo produkovat hektolitry potu, který na mě následně začal nebezpečně chladnout a vyvolávat nepříjemný třas rukou a náznaky počínající ledvinové koliky.

 

Po několika krkolomných obloucích jsme asi dvacet minut před vypršením limitu dorazili k jednomu z nejvyšších vrcholů v okolí se záměrem zdolat ho a následně zhora zaútočit na nepřátelské pozice umístěné pod ním. Bohužel se ukázalo, že nepřítel si dokázal spočítat (a zřejmě i moc dobře slyšel) odkud nejspíš dorazíme a tak jsme se k vrcholu ani nedostali a narazili na tuhý odpor nepřátel bezpečně ukrytých ve smrkové školce. Jelikož většina útočníků kromě mlhy okolo, měla neprostupnou mlhu po obtížném výstupu i v maskách, znamenalo to, že nepřítel je pro nás prakticky neviditelný a nám se nepodařilo (stejně jako nepříteli předtím) v časovém limitu pozici dobýt. Alespoň jsme se k němu ale dokázali dostat :)

 

 

Vypravili jsme se tedy na další místo střetu, kde jsem měli za úkol zlikvidovat tábor nepřátel pomocí granátů. Tentokrát jsme se už naštěstí vydali k cíli přímo, bez chození v kruzích. Cestou jsme zaslechli střelbu, když se nepřítel střetl s loupežníky, ale my se dostali na svojí startovní pozici bez odporu.

 

Nepřátelské pozice se nacházeli v jedné z několik a paralelních skalnatých temných roklí. Větší část našich sil to vzala napřímo roklí, ve které jsme očekávali nepřátelský tábor. Sudeta se vydala paralelně s ní po hřebenu, aby nepříteli padla do boku. Hlavní síla brzo narazila na tuhý odpor a nepřítel zažíval doslova žně. Sudeta se mu ale dostala do boku, kde jsem bohužel poprvé zesnul a vydal se zpět na místo (pomyslný heliport), kde měl náš velitel možnost přivolat posily dýmovnicí, což také učinil, protože většina hlavního útoku už byla vyřazena z boje. Následně jsem se vydal na stejné místo jako hlavní voj, jenom proto abych měl stejně jako většina Pohanských psů možnost okusit headshot od střelce, který právě prožíval nejkrásnější chvíle své paintballové kariéry.

 

Oživil jsem se podruhé a vydal se zpět za zbytkem Sudeťáků, kteří mezitím nepřítele rozlezlého po celém okolí obklíčili a tlačili úspěšně zpět na místo, které jsme měli dobýt. Zalehl jsem těsně nad tímto prostorem, odkud kladl nepřítel největší odpor a na protější straně rokle jsem v mlze hledal zdroj kulí, které mi svištěli okolo uší.

 

Po čase jsem byl schopen v temném mlékovitém šeru odhalit obláčky od střelby a dva až tři obránce na relativně velkou vzdálenost poslat do věčných lovišť. Sudeta následně zatlačila z vrchu a Pohani byli schopní hodit na nepřátelský sklad granáty. Prvním se bohužel netrefili, druhým ano, ale jenom zasyčel a bohužel pro nás nevybuchl. Následně vypršel časový limit. I když jsme úkol splnili, vlastně jsme ho díky zvlhlému granátu nesplnili. Škoda.

 

 

Sudeta chrabře postupuje po hřebenu rokle okolo stromů, které jsou obalené čímsi, co značně připomíná popílek z Černobilu.

 

Ze všech doslova chcal pot a z koho ne, tak byl mokrý z válení se po zemi. Já byl oboje a při následném postávání a čekání na další úkol jsem měl pocit, že moje ledviny vyhlásí stávku. V nohách jsme už v tu chvíli měli odhadem 8-10 km, z velké části do kopce (kdosi po akci zmiňoval, že jsme překonali převýšení asi 500m). Naštěstí už před námi byl pouze poslední úkol a my vyrazili na místo, kde jsme se měli spojit s loupěžníky, kteří se na závěr přidali na naší stranu. Cílem byl srub, který jsme měli dobýt ze spárů druhé skupiny.

 

Náš hlavní útok se vrhl přímo na srub, ale rychle se stal terčem střelby z přilehlého lesíka. Naše pravé křídlo se proto pustilo do likvidace obránců, ale v hustých křoviscích to šlo dost pomalu. Když jsme obhlíželi terén, tak mě zasáhla do nohy zbloudilá kulka a já se opět odebral na pomyslný heliport k recyklaci.

 

Hlavní síla se následně rozhodla podniknout hurá útok přímo na srub. Útok sice vypadal nebezpečně, ale bohužel větší část ho byla opět rozprášena střelbou od srubu a z lesíka. Vyhlédl jsem si proto místo, kde nepřítel zjevně polevil v obraně a bez problémů mu vnikl do boku, odkud jsem zlikvidoval část obránců. Uvolněný prostor okamžitě využili další hráči, z nichž jeden mi vzápětí zachránil život odstřelením obránce, kterého jsem považoval za vlastního. Společně jsme se pak dostali až ke strži těsně vedle srubu. V tu chvíli se ovšem zpoza horizontu vynořila hlava s hlavní. Můj první výstřel jí proletěl těsně kolem ucha, ale i protivník naštěstí minul. Na duhou ránu jsem si byl jistý zásahem, ale když jsem stiskl spoušť, zbraň nevystřelila, protože se mi vlhkem nabobtnalé kuličky sekly v zásobníku. Protivník měl větší štěstí a já dostal headshot. Můj spoluhráč už ovšem sklouzl do strže a vraha i jeho parťáka zlikvidoval. Bohužel jen proto aby zjistil, že po nás stříleli vlastní :)

 

 

Naštěstí mezi tím už část hlavního útoku srub dobyla a naše strana zvítězila, pak už nás čekal jen přesun zpět do vesnice, což byl ten den i náš téměř první sestup z kopce.

 

Bylo to náročné, ale dalo se to zvládnout i když jsem celý den nonstop pyskoval :)

 

Fotky dole ode mě, v textu použity i od Foxycona z CZ Kartelu (více jich najdete zde).



DISCUSSION: