READING


WATCHING


GAMES


LISTENING


Blog
13. 7. 2010 00:08

Turistika po česku

Vydali jsme se na dovolenou po hradech Jižních Čech a v této souvislosti si dovolím parafrázovat hlášku jednoho příbuzného, která původně platila na jeho rodnou zemi, ale i vnašem případě je dost trefná:  Čechy jsou krásná země, jen kdyby v nich nežili Češi.


 

Mám rád hrady a mám rád přirodu, a přesto jsem s vyjímkou Krumlova a Hluboké nikdy pořádně nebyl v Jižních Čechách ani na Šumavě. Letos jsme se tedy rozhodli tuto chybu napravit a podniknout poznávací dovolenou po nejzajímavějších místech tohoto koutu rodné země. Naše (naivní) představa byla, že nasajeme historickou atmosféru gotických hradů, podnikneme pár výšlapů divočinou Šumavy a při té příležitosti do sebe nacpeme nějaké lokální speciality. Realita, jak už to tak většinou bývá, byla ovšem poněkud odlišná.

 

Gastroturistika v zemi smažáku

Nejsem žádný velký gurmán, ale přiznám se, že už jsem v pár luxusních restauracích žral a i doma si občas dopřejeme něco "lepšího". Nemám ovšem nic ani proti smažáku, pokud je skutečně vyroben ze sýra a ne z polystyrenu obaleném v pilinách zakoupeném v makru, což je standard ve většině českých hospod. Když ovšem vyrazím za dobrodružstvím do neznámých končin, očekával bych, že po cestě narazím alespoň občas na podnik, kde půjde zakousnout něco dobrého, lokálního, co jsem pokud možno ještě nejedl. Obzvlášť, pokud je dané místo vyhlášenou turistickou destinací, kde se dobrým hospodám musí zákonitě dařit. Bohužel, pravděpodobnost, že v naší zemi narazíte na dobrou hospodu, je asi stejně velká, jako že na ulici potkáte někoho, kdo vám dá jen tak litr (jednou se mi to stalo po revoluci ve Vídni).

 

Naší první destinací byl zámek Orlík. Cestou z něj jsme narazili na cedule nabízející jídlo a ubytování v Tvrzi Holešice. Moje srdce zaplesalo, budeme spát v tvrzi, pod duchnami na staré dřevěné posteli a k večeři si dáme zvěřinu a pivo ze džbánu! Ó jaká by to byla krása! Tvrz je na hezkém místě kus od Orlíku a abyste se k ní dostali, musíte projet stále funkčními rozvalinami kravína. To by ani tak nevadilo, kdyby nás za její hradbou  nečekalo nohejbalové hřiště, slunečníky od Kofoly a posezení v podobě stolů s přitlučeným květinovým ubrusem ze zrušené školní jídelny. Ubytování v tvrzi bylo obsazené, i když po té, co jsem viděl klasické české svépomocné vybavení hospody v podobě lakovaného prkenného obložení zdí a další "stylové" výzdoby, mě moje představa vesnické jizby opustila a spokojil jsem se se stanem.

 

Jídelní lístek sice nabízel možnost uspořádat zabíjačku a venku se něco ugrilovat, jinak mu ovšem dominovala klasika v podobě smažených řízků, prsíček s broskví, hranolek a sýrů. Vše patřičně nazdobené okurkou a rajčetem na salátu. Hospoda, pension, chatky i kemp byly narvané k prasknutí. Posezení na hajzlu pak rozměrem i designem připomínalo vyměšování v krabici od ledničky. Nicméně proč něco měnit, když Čechům ubrus přibitý ke stolu nevadí a nejraději serou ve křoví u dálnice, že?

 

Ve stanu nás ve tři v noci zastihla brutální letní bouře s luxusními blesky a mohutným hromobitím, které se mi podařilo zachytit na pár fotkách.

 

 

Druhý den  jsme se vypravili na gotický hrad Zvíkov. U parkoviště v nás středověkou atmosféru umocnila tradiční česká kulisa v podobě budky s buřty, smažákem, Kofolou a Gambáčem, od které se podél cesty k hradu táhl ocas stánků nabízejících "stylové" suvenýry v podobě plyšových bestií od Diznyho, robotů a samopalů. Je pro mě záhadou, který návštěvník gotického hradu tam vyráží s plánem vybavit se na místě plastikovým samopalem, zřejmě to ovšem nese. Boží muka umístěná mezi stánky celý výjev dost kazila, mnohem vhodnější by byla socha Majkla Džeksna, nebo Lady Gaga.

 

 

Zvíkov je ale jinak nádherný hrad s neopakovatelnou atmosférou a jeho útroby jsou jen minimálně zprzněny moderními sračkami. Místní obchůdek nabízí docela hezké věci a děcka si můžou zastřílet z luku, což je jedna z mála zajímavých věcí, které se v našich podmínkách na podobných místech uchytily. Na žrádlo jsme si nicméně nechali zajít chuť a počkali s ním do naší další zastávky v nedalekém Písku.

 

Písek je docela hezké město, pokud tedy ovšem máte na mysli jeho historické centrum a ne klasickou shit zástavbu komunistů a jejich neméně "kvalitních" novodobých následovníků. V případě Písku, jehož obyvatelé si již v poměrně vzdálené minulosti sami zbourali hrad v centru města a raději na jeho místě postavili pivovar, je moderním "architektonickým vrcholem" nábřeží přilepené k nejstaršímu kamennému mostu v Čechách. Shluk pestrobarevných geometrických výblitků by si zasloužil kobercový nálet.

 

Je ovšem potřeba podotknout, že centrum města je (až na bolševický socreál kulturák uprostřed náměstí) hezké a místní muzeum je VELICE pěkné, moderní a ani vzdáleně nepřipomíná obsatrožní vetešnictví, jako muzea v mnohých jiných městech.

 

Středověký Disneyland

Co se žrádla týká, měli jsme už pořádný hlad a na výběr hned dvě zajímavé možnosti - buď zkusit hospodu, která se vyskytovala v pořadu Ano šéfe! (díl s klukem co si hrál s kamením), nebo místní pobočku rychle se rozjíždějící Dětenické středověké frančízy.  Jelikož jsme chtěli něco méně tradičního, šli jsme do středověké krčmy. Dětenice jsou důkaz toho, že Češi jsou schopní sežrat i něco jiného než smažák, zaplatit za to a majitel na tom může dokonce vydělat prachy. Jakožto milovníka středověku by  mě mělo jejich kouzlo oslovovat úplně nejvíc... kdyby ovšem z Dětenic každým coulem nečpěla pouťovina a jejich jídelní lístek nehyzdily "středověké" perly typu Colafantasprajt.

 

 

Nicméně jejich vychytaný stylový interiér, obhroublá obsluha i relativně dobré jídlo, (byť mají prakticky jen pár věcí a jejich kombinace) je pořád lepší, než drátem do voka. Jsme v Čechách a tady je potřeba originalitu cenit, takže Dětenickým fandím. Oproti poslední návštěvě tohoto řetězce přímo v Dětenicích musím ocenit design hajzlů, které jsou sicer stále na fotobuňku a obsahují moderní propriety dost rušící atmosféru, nicméně dřevěné dveře se srdíčkem do výsernic i kamenný žlab místo umyvadel mě docela potěšil. Na zřejmě nejlepší českou poctivě středověkou krčmu U dwou Maryí v Krumlově to ovšem pořád ani zdaleka nemá.

 

Nominace za Nobelovku za architekturu

Naším dalším zastavením byly Kestřany. V této obci se nachází areál, ve kterém se jen pár metrů od sebe tísní zámek, statek a dvě naprosto unikátní, zachovalé a nádherné gotické tvrze. Všechno to pak není v majetku státu, ale nadšenců, kteří se snaží tyhle komunisty neskutečně sprasené budovy dát zase dohromady. Zámek a větší tvrz patří nadšencům, kteří se zřejmě snaží opravovat spíš svépomocí. Druhá menší tvrz pak patří poněkud movitějšímu pánovi, který do ní sype prachy, které mu vydělávají jeho nemovistosti. Měl jsem možnost s ním na místě strávit drahnou chvilku v družném rozhovoru nás provedl po staveništi tvrze a nebojím se  říct, že tenhle člověk zasluhuje minimálně vyznamenání od prezidenta.

 

 

Zatímco jiní pracháči utrácejí svoje love za jachty, káry, milenky a další dementnosti, tenhle člověk je cpe do gotické tvrze, kterou se snaží zrekonstruovat tak poctivě, až mě to málem rozbrečelo. Měl jsem tu drzost na něj hned zkraje vybalit, že doufám, že nemíní z téhle památky vyrobit penzión s nábytkem z Aska. Místo odpovědi mě pán vzal do svého, již zrekonstruovaného bytu v přilehlém statku, a mě bylo jasné, že nemá. Ve statku navíc chystá otevřít stylovou hospodu v nádherném klenutém sklepě a plán na využití tvrze je středověký hotel. Ještě to bude pár let trvat, ale až to otevře, budu jeden z prvních kdo se tam ubytuje. Prohlídka tvrze navíc ukázala, že majitel ví něco snad o každém šutráku ve svém sídle. Proč jen takových lidí není víc?

 

I tady se ovšem projevila česká povaha. Tentokrát v podobě památkářů. Těm zjevně nestačí, že někdo rve desítky milionů do doslova pedantské opravy unikátní památky, která by nebýt jeho spadla a musejí mu házet klacky pod nohy. Tvrz měla totiž zbořenou bránu a most přes vodní příkop a mistrům se nelíbilo, že pán by ji chtěl znova postavit v původní podobě! Zřícenina se má přeci zřítit, nebo alespoň zůstat zřícená! Naštěstí vše dobře dopadlo, brána už stojí a pokud jsme si dobře všimli, vrata byla dokonce vyrobena bez použití hřebíků!

 

Bolševické dědictví

Na komouše, které pořád volí 12% obyvatel téhle země se často nadává, ale kromě všech dobytkáren, které mají na triku se téměř zcela zapomíná na jedno z největších zel, které mají na svědomí. Možná proto, že ho máme tak často na očích, až nám to přijde normální. Tím zlem je totální devastace našeho životního prostřed,í a teď nemám na mysli pouze likvidaci přírody, krajiny, lesů i řek, ale především našich měst a vesnic, ve kterých ty hovada zprasily na co přišly. Hradby z odporných paneláků okolo měst, ale často i v jejich centrech. Monstr kulturáky a obchoďky, jejichž výstavbě padly za oběť mnohé krásné a cenné historické stavby. Socreál blitky uprostřed prastarých náměstí. Smradlavé fabriky v centrech měst. Statky, zámky a tvrze, které přežily stovky let a bolševický jezeďák z nich ukradl všechno cenné a pak z nich udělal sklady hnoje a nechal je spadnout. Na to všechno se musíme koukat a za to všechno by měl jít někdo sedět až zčerná, stejně jako za procesy z padesátých let. U nás se ovšem nechodí sednout ani za ně.

 

Náš demokratický stát pak v této dobytkárně úspěšně pokračuje, když se zcela nechutně snaží zabránit i po dvaceti letech návrácení majetků do rukou těch, kterým ho bolševik, často ovšem ještě prezident Beneš, sprostě ukradl. Při návštěvě Orlíku, který je zpět v rukou Schwarzenbergů mě jen tak napadlo, jak to, že Orlík byl vrácen, zatímco Hluboká, Krumlov a další majetky rodiny jsou stále státní? Dopustila se snad některá větev Schwarzenbergů kolaborace? Doma jsem zjistil jak to je. Majetek knížepánům zabavil ještě před únorem 48 prezident Beneš podepsáním zákona "Lex Schwarzenberg", přičemž důvodem bylo prostě a jednoduše, že toho Schwarzenbergové mají moc, což se nesluší a je potřeba je okrást. Co na tom, že Adolf Schwarzenberg před válkou finančně sponzoroval výstavbu opevnění a za války exilovou Benešovu (!) vládu? Dnešní "demokratický stát" jim to pak na základě téhle dobytkárny pořád nechce vrátit, v čemž mu zdatně sekundují i památkáři, kteří "udatně" bojují třeba proti navrácení Schwarzenbergské hrobky Schwarzenbergům. Smysl tohoto boje mi poněkud uniká. Mají snad památkáři obavu, že Schwarzenbergové svojí vlastní hrobku zboří a postaví tam stánek s buřty? A co to vůbec má znamenat, že někdo někomu znárodní hrobku, kterou si sám postavil? Když srovnám stav státem vlastněného Krumlova se Schwarzenbergy vlastněným Orlíkem, tak je jasně vidět, kdo se o svůj majetek stará líp. Stát to není. To by jeden blil.

 

Zářným příkladem podobné devastace jsou i Strakonice, kde jsme se také zastavili. V jejich středu stojí rozsáhlý areál hradu. Ten je poměrně zchátralý, fušersky opravený (i když se zdá, že hrad se postupně rekonstruuje) a uvnitř se nachází muzeum, které to má už dávno za sebou. Klasická česká humusárna vás ale praští do ksichtu, když překonáte klaustrofobii a po hrůzostrašně úzkém schodiště vystoupáte na věž hradu. Tam vás totiž nečekají panorámata, kam by starej Homolka všechny nahnal, ale vyhlídka na okolní panelové bedny, fabriky a kulturáky, které stojí okolo hradu ze tří stran. Tenhle humus potkal prakticky každé české město a jeho výsledkem je, že u žádného z nich nejde udělat pěkná a stylová panoramatická fotka. Všude se vám nasere nějáký ten betonový "mrakodrap", šroubárny, cementárny a v dnešní době oblíbené sádrokartonové satelitové shity okolorované těmi nejvyblitějšími barvami. My, Češi, jsme prostě hovada nevkusná. Nebylo tomu tak vždycky a jediná klika je, že životnost těchhle prasečin je podstatně menší, než životnost gotických hradů.

 

 

Ani Žižka už se na to nemoh koukat

K večeru jsme dorazili pod Rabí - zříceninu jednoho z nejmajestátnějších hradů u nás, kde přišel Jan Žižka o druhé oko. Hned na úpatí hradu se nacházi malebná (což je v Čechách překvapivé) vesnička, kde jsme se rozhodli ubytovat a nažrat, protože jsme celý den byli o hladu. Paní z pensionu nám doporučila jednu ze dvou hospod na návsi a přiznám se, že jestli tahle byla ta lepší, jsem rád, že jsem nebyl v té druhé. Čekala nás klasická friťáková kombinace všemožných smaženic s broskvemi a hranolky doplněná o nezbytný doplněk v podobě výherních automatů. Dal jsem si v průběhu dovolené už přibližně třetí smažák a zapil ho naším národním pokladem v podobě Kofoly (od polského výrobce vlastněného řeckou familií). Představa, že horký letní večer strávíme popíjením na zahrádce na návsi společně s dalšími turisty se ovšem rychle rozplynula. Naše hospoda zavírala v deset, ta druhá už v šest a v devět už na návsi akorát mrouskaly kočky. Tomu říkám využití turistického ruchu.

 

 

Prohlídka Rabí druhý den nám kromě luxusní zříceniny odhalila i na české poměry nevídané zjevení. Na nádvoří hradu se totiž nevyskytoval stánek s langoši ověšený cedulemi (protože to pak je pípa zadarmo), ale stylový přístřešek, kde mladí podnikatelé nabízelí crepes, cyder, medovinu, steaky z hovězího koupeného od farmáře a ne v makru a další dost netradiční pochutiny. Nejlepší ovšem bylo, že přestože ceny byly o něco vyšší a stánek s buřty a bramboráky hned kousek pod hradem, byla zde fronta a nikdo se neptal po langoších ani hotdogu. To jen tak na okraj pro všechny stánkaře, kteří by snad chtěli tvrdit, že češi nic kromě smažáku a buřtů nežerou a pokud se u stánku nevyskytuje ani jeden slunečník s logem gambáče a cedule od Algidy, uhodí do něj blesk.

 

Nádhera

 

 

Naší další zastávkou byl nádherný hrad Velhartice. Už když k němu přicházíte, přivítá vás luxusní modřínový háj, přičemž hrad samotný stojí na skalnatém ostrohu nad řekou obklopen hlubokými lesy. Unikátem hradu je obranný most, spojující jeho dvě věže, který nechal zbudovat Bušek z Velhartic, pobočník Karla IV. Vybrali jsme si gotickou část prohlídky a prováděl nás samotný kastelán, který působil dojmem, že hrad je v dobrých rukou. Místo má nádhernou atmosféru a v areálu hradu právě rekonstruuje budova, ve které má být hradní restaurace. Doufám, že restaurace stylová. Pod hradem vzniká malý skanzen.

 

Další na řadě byl vodní hrad Švihov. Vodní hrady jsou u nás poměrně neobvyklé, takže určitě stojí za to na hrad se podívat. Ale jinak to je česká klasika. Na nádvoří nevkusný bufet s bídnou nabídkou a hrad, i když zříceninou není vypadá, že se jí brzo stane - opadané omítky, popraskané zdivo, plíseň. V hardních útrobách se ovšem nachází pár docela zajímavých expozic - černá kuchyně, sklepení i s vybavením, nebo fraucimór. Zdaleka nejhezčí byla ovšem průvodkyně.

 

 

Večer jsme se na poslední chvíli ubytovali v kempu ve vesničce Klášterský Mlýn na řece Otavě. Hned vedle kempu se nacházeli dva pensiony (toto slovo ve mě už hodně let evokuje pedofila ve fialovém obleku se sekerkou v ruce) a jelikož to byla jediná možnost dát si zde teplou večeři, jeden z nich jsme vybrali. Jídlo zcela přesně naplňovalo český význam slova penzion - smažené vepřové řízky, smažené kuřecí řízky, smažené kuřecí nudličky, smažený květák a další smažené svinstva se smaženými (jak jinak jsme přece v Čechách) hranolkami. Jelikož jsme byli v kempu na řece, očekával jsem, že to tam večer bude tepat díky vodákům. Což byl omyl. Přestože bylo v kempu docela plno, stánek zavřel v devět a šlo se spát. Co ty lidi na dovolený sakra dělají?

 

Kojenec Tour Bohemia

 

 

Kousek nad naším kempem se nacházela zřícenina hradu Kašperk, který patří k nejkrásnějším hradům u nás, alespoň co se panoramatu týče. Viděl jsem ho jako malý chlapeček v nějákém sešitku u dědy a od té doby pro mě dokonale symbolizuje představu hradu v temných lesích.

 

Na parkovišti pod hradem nás přivítal tranzistorák vyřvávající do okolí poslední trendy v dechové hudbě na přání a my se vypravili na zhruba dvoukilometrovou procházku k hradu. Po asfaltce, jak jinak. Samotný strážní hrad, který nechal zbudovat Karel IV. na ochranu Zlaté stezky je zřícenina, ale na prohlídce je i pár věcí k vidění a nádherný výhled z věže do krajiny. Na nádvoří nás ovšem opět čeká bufet s buřty a kofolou. Kromě toho byly k dispozici i placky, byť s kečupem a se sejrem. Děcka si opět můžou zastřílet z luku.

 

Poprvé jsme se zde setkali také z další moderní vymožeností a sice taháním kojenců po památkách. Nevím co tím kdo sleduje, ovšem vzít ve třicetistupňovém vedru dítě kterému není ani rok na hodinovou prohlídku hradu s výkladem je dobytkárna. Kulturní přínos pro dítě 0. Kulturní přínost pro všechny ostatní -100. Dítě totiž ve 100% případů začne cca po deseti minutách řvát a zbytek prohlídky se nese v duchu: "Panebože, běžte s tím fakanem někam jinam." Tahání harantů na ty nejbizarnější místa se ovšem u nás stalo novým sportem. Jeden kamarád se setkal s podobnými "zodpovědnými" rodiči ve sněhové vánici v horách, kdy po dost náročném výstupu zjistil, že jeden "tatínek" vytáhl z pod bundy asi dvouměsíční děcko. To by se už dalo klasifikovat jako demence prvního stupně a důvod k odebrání dítěte. I my jsme se s podobnými retardy ještě setkali, čtěte dál.

 

 

Hárdkór kočárek offroud

Z Kašperku jsme zamířili do šumavských hvozdů, kde jsem si chtěl nafotit nějakou divokou původní přírodu na textury. Podle průvodce se zdálo být ideálním začátkem pro tůru naučná stezka Povydří, tedy krajina kde se divoká řeka valí přes obrovské balvany, nedostupným údolím s kamennými lavinami.

 

Ideálním výchozím bodem tůry se pak zdál nádherný statek Antýgl, který se na místě nachází už od šestnáctého století a dnes je okolo něj kemp. Místo i statek jsou opravdu malebné, alespoň do okamžiku, kdy zjistíte, že od dob komunismu majitelé do jeho úržby mnoho peněz nevrazili. Čekají vás komunistické sprchy, komunistické potraviny, komunistické lavičky a komunistická recepce... ovšem za současné ceny. Komunistické proto, že je pravděpodobně osobně vybudoval ještě Gustáv Husák pro ROH.

 

Vrcholem pak je, když jednu ze zdí prastarého statku zdobí billboard s reklamou na... jak jinak než na výrobce smažených sraček, které zároveň představují hlavní položku na jídelním lístku místního bufáče. Jsme na Šumavě, takže je přece logické dát si smaženého lososa, či tunáka, samozřejmě s kroketkami a tatarkou z pytliku. Bratru za 130 korunek. Není nad lokální čerstvé potraviny.

 

Následně jsem se, nabažen popisem divoké přirody v okolí naučné stezky, opásal army opaskem ověšeným čutorami a sumkami na rozličné trempské potřeby, obul pohory a vyrazili jsme na "tůru". Budiž řečeno na mou obranu, že jsem na tůře, svyjímkou našich paintballových dobrodružství skutečně opuštěnými vojenskými prostory, dlouho nebyl, protože kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil.

 

První kilometr po asfaltce jsem si ještě myslel, že pořád jdeme k naučné stezce. Po dalším kilometru, kdy jsme potkávali stále více off road kočárků a asfaltka nezmizela mi došlo, že už na naučné stezce jsme. Není nad to, sledovat přírodu pěkně z bezpečí. Doporučoval bych správě národního parku šumava zřízení pojízdných pásů, které jsou k vidění na letištích, pokud možno ve skleněném tunelu, jako v akváriích, kdyby náhodou začlo pršet. Typické pro současný stav naší přírody a jejich ochránců pak je, že čím méně divočiny, tím více cedulí se zákazy. Hlavně aby člověk nešlápl na nějakého choroše, nebo odhozením vajglu na rozteklý asfalt nezpůsobil nějaké komplikace projíždějícím těhulím s terénními vozídly pro novorozence.

 

 

Drsný dobrodruh uprostřed divoké přírody (asfaltka vlevo není vidět)

 

Nakonec jsme z trasy "stezky" sešli a užili si alespoň 3 kilometry cesty divokým lesem. Večer v kempu se pak opět nesl v duchu suchánkovské turistiky. V bufetu všichni čuměli na stojáka na fotbal, venku posedávali znuděné párečky třicetiletých zoufalců, které nevěděli o čem si povídat a tak maník srkal desítku, bábovka studovala mapu a v devět se šlo spát. Tak jsem aspoň pomocí pytlíku z Mekdonaldu a sirek rozdělal oheň z mokrého dřeva a taky jsme šli do hajan. Celou noc jsem pak přemýšlel kam zmizeli trempové, čundráci a mladí lidé vůbec. Široko daleko jsem byl jediný člověk, který měl čutoru a na nohách pohory a ne Kroksy.

 

Nejdivočejší divoká divočina

Nejhnusnější hospoda na Šumavě... pardon, nejstarší.

 

Druhý den jsme se vydali do ještě divočejší divočiny - do českého pralesa Boubína. Divočinou byla ovšem i cesta k němu. Minuli jsme několik bordelů, nejstarší hospodu na Šumavě (pane jo) a několik nádherných roubenek obklopených bolševickými bytovkami.

 

Na parkovišti pod Boubínem jsme se dočkali opět humus stánku s parasama a langošíma a tak už jsme si řekli dost a zeptali se děduly co vybíral mýtné kde se dá dobře nažrat. V nedaleké Zátoni v Penziónu Pod pralesem nás pak čekalo (na české poměry) velikánské překvapení. Ke kamennému stolu jsme dostali jídlo, které skutečně vařil kuchař a ne robot v makru s kámošem friťákem. Na jídelním lístku se nevyskytovala žádná smaženice, porce byly poctivé, ceny směšné (obzvlášť ve srovnání s předchozím kempem) a ovocné knedle i výpečky jako od maminky.

 

 

Druhým mega vele překvapením pak bylo, když jsme cestou k pralesu potkali uprostřed přírody nádherný, moderní statek! Žádné sračkózní fialovo růžové humusoidné sádrokartonové kanadské desetipatrové mrdko sruby, ale parádní moderní dřevostavbu. Málem jsem narazil do stromu, protože to je v čechách prostě nevidí. BRAVÓOOOOOO! Huráááááááááá! Vkusný barák na českém venkově!

 

 

Pak jsme se konečně vypravili na advenčr do divokého mega pralesa, kde si člověk nemůže ani uprdnout, aby nenarušil jeho biodiverzitu. Znovu jsem se opásal svým military ekvipmentem, naplnil čutoru, nazul pohory a vyrazili jsme na trek. U asfaltky stálo hezky opravené informační centrum s výstavkou a milým pánem. Bohužel, asfaltka pokračovala dál a dál a dál. Asi po dvou kilometrech jsme dorazili k jezírku, kde začínala naučná stezka a já pořád myslel, že teď už konečně bude ten prales...

 

 

Ze začátku to vypadalo dobře. Šli jsme do kopce, přes kořeny a vývraty. Asi pětset metrů. Podle vysokého plotu. Pak přišla zase asfaltka. A plot zůstal.

 

Boubínksý prales je totiž taková divočina, že kdyby do ní někdo vstoupil, okamžitě by se rozsypala na prach. A to včetně zvířat, která nemají v divočině co dělat. Proto ten plot, mrchy zvířecí okusovaly zeleň nebo co (to jako doopravdy). Plot je zároveň vysoký tak, abyste přes něj pokud možno neviděli a pro jistotu je hned za ním husté křoví. Vaše pohledy by totiž mohli prales taky zničit. Asfaltkové kolečko okolo pralesa má asi čtyři kilometry a pokud si myslíte, že po celé jeho délce byť jen zahlédnete cokoli o čem se píše na internetu (roztodivné houby, unikátní kořeny a megastromy) tak na to zapomeňte. Jediné co uvidíte, je bukové křoví. A pak samozřejmě ochranáře, kteří se proháněli po pralese za plotem protože ONI přece pralesu nevadí. Les který je na opačné straně cesty je mnohem zajímavější než prales. Ten vypadá asi stejně dramaticky jako křoví ve Stromovce kam chodí kadit váš pes. Nemohl jsem si nevzpomenout na následující scénku z filmu Srdečný pozdrav ze zeměkoule...

 

 

Jednoduše řečeno, když to srovnám s výletem na Kokořín, tak teda nic moc...

 

Když se chce tak to jde

 

Cestou z ochranářské biozóny jsme se stavili v Prachaticích a já byl VELICE mile překvapen. Zatímco třeba takový Vimperk se jen těžko sbírá ze smrtící rány, kterou mu jako pohraničnímu městu zasadila bolševická svoloč v podobě totální devastace a obestavění paneláky, Prachatice jsou naprosto nádherně zrekonstruované město, plné parádních gotických a renesančních baráků, z nichž většinu zdobí sgrafita (a nikoli od donaldské omladiny). Navštívili jsme muzeum Zlaté stezky, na náměstí vydrinkli koktejl od místního romského cukráře a vyrazili směr Zlatá koruna.

 

Po cestě jsme minuli torzo hradu a kláštera Kuklov, zachované díky norským fondům, jelikož jako rozvojová země zřejmě potřebujeme aby naše památky opravovali cizinci a ubytovali se v penziónu na návsi, protože bylo potřeba dobít baterky.

 

Hospoda příléhající k penziónu byl další smaženicový ráj a tak jsme nakoukli vedle do hospody Ve mlejně. A to byl zase ráj pro milovníky opravdového jídla. V příjemném dvoře s obrovským ohništěm nás čekal mladý personál a útlý jídelní lístek, který naznačoval, že tady někdo opravdu vaří, což se také ihned potvrdilo. Jídlo bylo domácí, vynikající a cenově prakticky identické se všemi těmi smažáky v kempech. Dali jsme si pstoružka, mlynářskou čepici, což byla jakási plněná placka a domácí citronový koláč. Zajímavé je, že zatímco smaženicová penzion putika byla prázdná, tady bylo narváno. Jedinou slabinou hospody tak bylo čepování krušovického bolehlavu.

 

 

 

Večer se do hospody nahrnuli študáci herectví, aby nás pozvali na divadelní představení na dvoře kláštera a tak jsme se tam posléze přesunuli. Na programu byl Don Quijote a u pokladny se prodávala rajčata na herce. Bohužel, jakmile první vodák toto rajče ve velice příhodném okamžiku vrhl na se studenty vystupujícího profesora Ondřeje Pavelku, mistr to jaksi neunesl a připravil nám poměrně krušnou přednášku o tom jak se chovat a že rajčata je možné házet teprve až když dá on povel a i pak je nemáme házet na něj. Aha. Na představení jsem taky poprvé za dobu dovolené viděl typické čundráky - byli ožralí, fousatí a měli spacák. Hurá!

 

Druhý den jsme omrkli Zlatou korunu (hézký) a vyrazili směr tvrz Žumberk.

 

Konečně žrádlo!

 

Žumberk je nádherně zrekonstruovaná tvrz u rybníka v jejímž areálu se nachází i několik poměrně vkusných novodobých přístaveb. V restauraci vedle areálu tvrze se podávalo poměrně dobré hospodské jídlo za rozumný peníz a vůbec to tam je taková hezká oáza.

 

Cestou jsme se na rychlo zastavili ještě na hradě Nové hrady a vyrazili do Třeboně.

 

Třeboň je krásná a na rozdíl od většiny ostatních měst to tam i docela žilo. Prohlédli jsme si zámek s pěknou renesanční expozicí pokojů pana Voka, na nádvoří ochutnali ve stánku zvláštní medové pivo, když už jsme propásli poslední prohlídku pivovaru a hlavně na doporučení hned několika lidí navštívili restauraci Šupina abysme si konečně v kraji rybníků dali místní ryby. Konkrétně štiku a candáta. Bylo to dobré, poněkud dražší a pstoružek z hospody Ve mlejně byl o fous lepší (nebo minimálně zajímavěji dochucený). Zase nám k tomu ale hrála kapela.

 

 

Po vizitě v Třeboni se projevila moje klasická cestovatelská vybíravost a já se rozhodl, že na noc zastavíme až v našem cíli. Tam se bohužel nenacházelo žádné ubytování a tak jsme v devět večer začali bloudit a něco hledat. Brzo nám začal docházet benzín, jelikož máme vysoce neekologické auto se spotřebou jako dieselová lokomotiva (a jsem na to pyšný), takže jsme nakonec skončili asi až u třetí benzínky v Soběslavi, kdy už auto jelo na výpary. V Soběslavi se pak nacházel kemp tělovýchovné jednoty Spartak, kde jsme našli útočiště na noc, přestože už bylo půl desáté a ve kterém se poprvé vykytovali lidé, na které jsem z dětství zvyklý - čundráci, vodáci a mlaďáci. Vodáci hráli u táboráku na kytáru (hrozná zábava, ale lepší než zavíračka v devět a mrtvo) a v bufáči se chlastalo až do rána, přičemž osazenstvo se dobře bavilo a bylo veskrze sympatické, což jsem usoudil ze zachycených výkřiků: "Bazinga... Monty Python... britská zahraniční politika..." a dalších. Takhle to má v kempu vypadat!

 

Kindr terror podruhé

Langoš, párek, bageta, chci vás smazat ze světa...

 

Druhý den jsme se vrátili na malebný zámeček Červená Lhota, kde nás opět uvítal parkovištní stánek s českou klasikou. Zbytek areálu byl ovšem velice hezký s poměrně povzbudivě vypadající restaurací a půjčovnou lodiček. Venku se chytsal rytířský turnaj a prohlídka zámku, který byl zachráněn od údělu bolševické ubytovny jenom díky duchapřítomnému kastelánovi (dříve komorníkovi pánů zámku), kterýžto vypustil před návštěvou pohlavárů rybník a do něj vypustil splašky, takže díky strašlivému smradu byl zámek zachován jako kulturní památka. Po revoluci nebyl jako celá řada dalších památek vrácen původním majitelům, protože nebyli Češi.

 

Na prohlídce jsme se pak dočkali kojeneckého terorismu nejvyššího stupně, jelikož se na ní s  námi vydal páreček s dítětem velikosti malého chleba. "Jakpak je staré?" Zeptala se slečna průvodkyně. "Teď mu bude měsíc!" Řekl tatínek dement a vyrazil na hodinovou prohlídku rozpáleným zámkem, zatímco maminka stále ještě v šestinedělí s nepříčetným pohledem prohlížela obrazy. Dítě samozřejmě začalo vzápětí vřískat, prohlídka byla přerušena, aby mohla tato kultury chtivá rodina opustit prostory zámku a dítě tak bylo ochuzeno o nesporně hodnotný kulturní zážitek, což bude svým rodičům jistě nadostmrti vyčítat. Když ale zůstanu vážný, člověk, který vezme díte tři týdny po porodu na dovolenou je podle mě kretén první kategorie.

 

Choustník

Poslední zastávkou našeho jihočeského putování byla zřícenina hradu Choustník. Úplnou náhodou se na ní zrovna konaly středověké slavnosti (k naší velké radosti) a taky to byl první hrad, ke kterému nevedla asfaltka, ale pěkná lesní cesta krásným hustým lesem. Hrad je docela malý, ale pěkný. Černou kaňkou na jeho kráse byla na bráně zavěšená reklama na jakési lokální rádio. Jinak jsme zde strávili poměrně příjemné chvíle s kulisou vojáků z třicetileté války, kováře, rytce a dalších milovníků historie. Klobásu a bramborák jsem si tady dal docela s chutí, protože tady se vyšší gastronomie provozovat rozhodně nedala. Z věže hradu jsme si vyfotili Temelín a vyrazili jsme zpátky domů.

 

Čecháček si stěžuje

Některým můj negativismus zajisté nemusí být po chuti a mnozí můžou dokonce dospět k názoru, že moje představy jsou zcela zcestné. Dovolím si proto poukázat na jeden pozitivní příklad (i když pár se jich najde i v textu). V Pohlreichově pořadu Ano šefe! se vyskytla malebná hospoda U Štěpána, což je pravý opak podniků, o kterých zde píšu - domácí, poctivé, stylové a tradišní jídlo i prostředí. Chtěli jsme se tam zastavit, protože to bylo při naší cestě a světe div se, neudělali jsme to. Proč? Protože hospoda je obsazená týden dopředu  a bez včasné rezervace nemáte šanci se tam dostat. Jaký by chtěl kdo větší důkaz, že s poctivostí nejdál dojdeš a Češi nejsou jen smažák hltající hovada? Pravda ovšem je, že Štěpán zrovna dvakrát neprojevil podnikatelského ducha, protože jeho podnik je otevřený jen na pár hodin denně, čímž se sám připravuje o peníze.

 

Druhou věcí pak je, že nechci ani zdaleka jenom prudit do buřtů a nevyžaduji všude přítomnost staročeské kuchyně a krajáče s podmáslím. Bylo by ovšem hezké, kdyby se po naší zemi dalo dobře a stylově najíst a to v souladu s geniem loci daného místa. Když přijedu do malebné vesnice pod prastarý hrad uprostřed lesů, poslední co mě zajímá je picerije a algida. Dát si někde pod lípou domácí řízek, místní pívo, mošt, nebo bezovou šťávu a poslouchat jak kvokají na dvorku slepice z jejichž vajec si můžu dát smaženici, mi přijde jako rozhodně lepší alternativa. Pokud bych se mohl v hospodě i ubytovat a interiér byl zařízen jako venkovská chalupa a ne jako sport hotel s nábytkem z bazaru, taky bych si nestěžoval.

 

Kdy jsme loni byli na Slavnostech růže v Českém Krumlově, seděl jsem s místními občany v hospodě U cikána (kterou skutečně vlastní a pěčlivě opravil cikán) a všichni si stěžovali, že turisti přijedou, kouknou na zámek a odjedou. Co by tam ale taky dělali? Tohle nádherné gotické město, je plné picérek, cukráren a diskoték, tedy věcí, které minimálně určitá skupina lidí prostě při cestě za poznáním nepotřebuje. My se ubytovali v nádherném renesančním statku, který ovšem zevnitř vypadal naprosto ultra přišerně a po dvou dnech jsme zjistili, že ve městě se nacházejí pouze čtyři pořádné hospody.

 

Dovolená se nám ve výsledku líbila, ale ten odpad, který musí člověk filtrovat je prostě zoufalý.

 

Kde domov můj?

Jižní Čechy jsou krásné. S Čechy už je to ale horší. Bolševik rozvrátil jakékoli kulturní a majetkové poměry a zprznil naše města i krajinu odpornými humusy. Ani po dvaceti letech z toho ještě nejsme venku. Místo malebných hospůdek, které se dědí z otce na syna a jejich majitel se o ně pečlive stará a hostům poskytuje to nejlepší, na návštěvníka naší země čekají zlatokopecké penziony a smažák. Místo snahy vymyslet něco zajímavého a originálního (a vydělat na tom peníze) si většina "podnikatelů" radši zajede do makra, nakoupí langoše a na prvním parkovišti rozbije stánek.  Našemu národu to zdá se stačí.

 

Český turista totiž obuje sandále (aby mu nesmrděly nohy), nebo Kroksy (aby mu nesmrděly nohy a jsou strááášně pohodlný), do nich navlíkne fusekle (aby neměl špinavý nohy) a v hadrech od hudysportu vyrazí po asfaltce na "tůru" na nejbližší hrad, kde do sebe natlačí buřta a gambáč a je hepy.

 

Místo trempů, které se úmorně snaží vyhubit ochranáři, protože čundráci mají "obludnou" představu, že v přírodě a s ní se dá žít (výborný dokument na toto téma najdete zde), se po lesích prohánějí obtloustlí zpocení padesátnící v obludných počmáraných cyklodresech s nezbytnými helmami na palicích, které nesundají ani v hospodě, eventuelně raději nasednou na čtyřkolky. Z vodáctví se stalo něco jako gruppen sex a Vltava připomíná spíš dálnici D1, akorát jsou všichni ožralí. Češi jsou trendaři a dělají všechno všichni najednou (a stejně blbě). Jezdíme na kolech všichni najednou, jezdíme na vodu všichni najednou, jíme pangase všichni najednou, žereme langoše všichni najednou a Gambáč je nejlepší pívo. Když zajedete za hranice, zjistíte, že to jde i jinak. Že v hospodě si nemusíte dát jen fantucolusprajt, že vařit se dá z lokálních potravin, že penzion může vypadat dobře a že se na tom všem dá i vydělat.

 

Máme před sebou ještě dlouhou cestu.

V Kroksech.

Od Vietnamců.

 

 

 

Jak se stát gastro podnikatelem v Čechách

 

Zajeďte do Makra a nakupte tam následující:

 

Bednu se sto smažáky za 260Kč

90 housek za 70Kč

Kilo salátu za 50Kč

5Kg okurek za 100Kč

6kg rajčat za 180Kč

5kg tatarky za 220Kč

10l fritovacího oleje za 300Kč

100 tácku za 180Kč

500 ubrousků za 50

 

Jedna porce housky se smažákem vás vyjde podle

online kalkulačky makra na cca 22Kč

 

Následně někde nakupte plastový nábytek:

5ks židlí za 150Kč kus

Plastový stůl za 500Kč

 

Ke svým gastro výkonům budete potřebovat ještě friťák

za cca 2000 Kč a mikrovlnku za 1000

 

Nejdražší položkou bude prodejní stánek - 14 tisíc

 

Zavolejte do Kofoly a do Gambáče ať vám dají pípu a

slunečníky, že budete prodávat jejich zboží.

 

Vaše celkové náklady  budou cca 20.000Kč

 

Abyste se dostali do plusu, potřebujete prodat cca

1000 smažáků. K tomu ovšem připočtěte vytočené

gambáče a kofolu, takže když prodáte alespoň 100

porcí s nápojem denně máte náklady doma asi tak za

týden a už jen rejžujete a rozšiřujete průjem mezi

prostý lid.

 

 

.

 

 

 

 

 


DISCUSSION: