READING


WATCHING


GAMES


LISTENING


Articles
11. 8. 2010 16:21

Military Paintball Community Camping 2010

Letos jsme se již tradičně zůčastnili jedné z velkých hardcore military paintball her. Akce se letos nesla v duchu krvavých diamantů ze Siera Leone a my se ocitli na straně jejich vražedných pašeráků.


 

MPCC patří k tomu nejzajímavějšímu, co se u nás v military paintballu každý rok děje. Pravidelně se koná v prostoru jedné moravské pískovny a přilehlých lesích, účast je vždy okolo dvou set válečníků. Každý rok se pak jede podle jiného tematického scénáře. Předloni to byla první světová válka, loni zákopové boje o pozice a letos došlo na střet povstaleckých pašeráků diamantů s pravidelnou armádou a jednotkami OSN.

 

__uploaded__185.jpg

Pro ty, kteří netuší co to vlastně military paintball je krátké vysvětlení. Military paintball se snaží co nejreálněji napodobit podmínky skutečného vojenského střetu. Začíná to samozřejmě tím, že účastníci používají skutečnou vojenskou výstroj, většinou mají jednotný maskovací vzor, zbraně vypadají víceméně jako zbraně (fanoušci dokonalých airsoftových replik jistě budou skřípat zuby, ale v zásadě je to černé a vypadá to jako samopaly a to nám tak nějak stačí) a především se hry odehrávají na opravdu rozlehlém území ve velkém počtu lidí, často i s vojenskou technikou a vyžadují od účastníků podřízení se jednotnému velení, dokonalou koordinaci a disciplínu. Kromě toho pak nastupují i poměrně striktní pravidla týkající se omezení množství munice a velikosti zásobníků, používání helem, neprůstřelných vest, ošetřování raněných zdravotníky atd. V zásadě platí, že na military akci se dostanete pouze na pozvání, musíte mít na sobě maskáče, v ruce zbraň, která nemá zásobník na více než 50 ran a musíte počítat s tím, že když vás někdo dva kilometry od tábora trefí, vydáte se pěškobusem na mrtvoliště a tam si hezkou chvíli pobudete než vás někdo pustí zpátky do hry. Při tom na vás celý den bude někdo řvát a vy ho budete muset poslouchat.

 

Letošního MPCC se opět účastnilo cca 200 lidí z celého Československa a z velké části vzájemně se znajících. Naše uskupení Sudéta Óre se dostavilo v hojném počtu a ocitli jsme se na straně povstalců, jejichž úkolem bylo pašování diamantů přes hranici, kterou strážila pravidelná armáda a na to všechno ještě dohlížely mírové jednotky OSN.

 

Na místo akce jsme se dopravili už v pátek, kdy se konala střelecká soutěž ISPC pro dvojice z jednotlivých teamů. Na tu jsem spojil síly s Rejmim ze sudeťáckých bratrů z Forestu. Soutěž sestávala ze třech disciplín - střelby "na postřeh" do náhodně se objevujících terčů, střelby z jedoucího vozidla na statické terče a střelby na klasické pistolové terče v různých vzdálenostech. Každý účastník měl k dispozici na všechny tři disciplíny pouze padesát ran. První disciplína probíhala dobře. Rejmi skóroval nadstandardně a na rozdíl od některých účastníků i šetřil municí. I mě šlo střílení výborně, ovšem až do okamžiku, kdy jsem zjistil, že jsem si ve zmatku nabil pouze cca 7 ran, takže jsem místo plánovaných 15ti zásahů doručil podstatně menší množství.

 

 

Druhé kolo spočívalo v tom, že nás pořadatelé naložili na vozejk za terénní auto a velkou rychlostí nás vezli bahnem. My za jízdy museli střílet do statických terčů. Jízda to byla opravdu veselá, nadskakovali jsme půl metru vysoko a spíš se starali abysme nevypadli ven, než jestli se trefíme. Z disciplíny jsme si odnesli 3 body, což byl slušný standard (!).

 

 

 

Na třetí kolo zbývala většině účastníků už jen malá zásoba munice, z čehož jsme měli poměrně velkou radost, jelikož jsme s Rejmim poctivě šetřili a zbývalo nám každému dvacet ran. Mezitím padla všude vůkol hustá tma a tak se na terče rozmístěné ve vzdálenostech od cca deseti do čtyřiceti metrů svítilo světly aut. Bohužel, ukázalo se, že většina účastníků prakticky vynechala druhé kolo, takže nakonec mají víc munice než my. Rejmi přesto zaskóroval a dosáhl nejlepšího výsledku ze všech (počítal se nejlepší zásah do každého pistolového terče) 10-9-8-10. Já si bohužel odpoledne sešteloval kolimátor na vzdálenost cca 35m a jelikož jsem měl žluté kuličky, neviděl jsem ve žlutém světle kam se strefuji a neustále jsem nadstřeloval. Ve výsledku jsem dosáhl 10-8-1-4. Lepší než drátem do oka, ale stejně jsem to Rejmimu pokazil. O to větší překvapení druhý den bylo, že jsme i přes moje trapasy získali krásné druhé místo.

 

 

 

 

Po střelecké soutěži jsme se rozložili okolo Forestího UAZu a rozdělali oheň, kde jsme se do značně pozdního večera "připravovali" na zítřek.

 

Ráno jsem se probudil pod širákem ve spacáku a zjistil jsem, že na mě docela intenzivně prší. Spacák naštěstí projevil obdivuhodnou voděodolnost. Vydatný chcavec nám ovšem dělal značné starosti. Po několika hodinách, kdy se okolí proměnilo v jedno velké bahniště, naštěstí pršet přestalo a hra tak mohla začít. Sudeta stála na straně pašeráků, což mimo jiné znamenalo, že nesmíme mít jednotné uniformy a tak se naše asi osmdesátičlenná skupina oděná v rozličných teplákovkách brzo z rána vydala obsadit naší "tajnou základnu". Ta se nacházela v houští na krají celého herního území o rozloze asi 1x1 kilometr. Při příchodu na místo jsem začal mít jisté pochybnosti o naší možnosti uspět. V relativně otevřeném lese bylo jen otázkou ne příliš dlouhého času, kdy nás hlídky početně větší armády naleznou a v tu chvíli se daly očekávat poměrně zásadní problémy.

 

Naším úkolem nicméně bylo nafasovat pytlíky s diamanty a přemístit je do základny druhé, v čemž se nám vojáci měli snažit zabránit. Další naší nevýhodou bylo, že jsme přesnou polohu této základny neznali (což je poněkud absurdní, když byla naše).

 

Pokud možno potichu se tedy naše banda vydala v úzké rojnici směrem k předpokládanému místu základny. Brzo jsme se dostali na místo, kde se základna zřejmě měla nacházet, ale naše předsunuté hlídky na ní ne a ne narazit.

 

Já se pohyboval s větší skupinou pašeráků, která těsně před cílem narazila no nepřátelskou hlídku, která nám blokovala přechod přes cestu. Na tomto místě jakýsi houbař navíc i přes varovné cedule zaparkoval svoje auto v pronajatém prostoru (čož neměl dělat). Jelikož se náš postup zastavil, vrhli jsme se ještě s jedním odvážlivcem do krytu za vozidlem a několika dávkami do křoviska zlikvidovali první nepřátele. Bohužel, jeden voják se vyloupl i za našimi zády a dříve než ho stačili naši zlikvidovat poslal mě i mého spolubojovníka do věčných lovišť a houbařovo auto okoloroval všemi barvami duhy (jíné újmy se mu ovšem nedostalo a nakonec jsme mu ho i očistili).

 

Nechali sjme na místě ležet diamanty a odpochodovali zpět na základnu.

 

Tam jsem zjistil, že pašování se poměrně úspěšně rozjelo, základna byla nalezena a systémem dobře ukrytých výmolů se dá nepozorovaně nosit diamanty na místo určení. Bohužel jsem také zjistil, že se na naší základně hromadí mrtvoly a jaksi se zde nenachází velitel, který by je jakkoli koordinoval. Převládalo nadšení z úspěšného pašování, bylo ovšem jasné, že okolo naší základny se začínají stahovat hlídky armády a je potřeba kromě pašování taktéž podniknout kroky, aby nás armáda neobklíčila. Poslal jsem tedy většinu lidí i nadále pašovat, ale vzal jsem si menší skupinku na zajištění našeho pravého křídla a prostoru okolo základny. Právě včas! Přesně v místech kde jsme to očekávali se začali objevovat první armádní průzkumnící. Vtrhli jsme jim do boku a rychle je zlikvidovali. při čemž jsme ovšem utrpěli značné ztráty a z naší skupinky zbyli jen tři muži. Nejdůležitější ovšem bylo, že poloha základny byla definitivně prozrazena. Dole pod námi se ovšem dál vesele pašovalo.

 

 

Armáda odchází na pozice (foto Anička)

 

Rozhodli jsme se zaujmout strategické místo na pahorku, bránit ho a čekat na posily. Po poměrně dlouhé chvíli jsme nedaleko od nás zpozorovali asi pětičlennou skupinku vojáku, kteří nic zlého netuše začali budovat zátaras přes cestu, aby naše vozidla a hlídky OSN nemohli volně projíždět. Bylo to sice  riskantní, ale pokropil jsem je dávkou. Bohužel, díky velké vzdálenosti jsem nikoho nevyřadil a vojáci utekli za nedaleký pahorek a čekali co bude. Po chvíli váhání jsme se rozhodli zariskovat a ve třech na přesilu zaútočit. Kupodivu se nám podařilo vojáky zlikvidovat, jenže nám všem došla munice. S posledními pár kuličkami jsme pak pozorovali, jak se na nás valí brutální přesila armádních posil. Pod námi se chystala velká skupina pašeráků i s velitelem podniknout další hromadný přenos diamantů. Tady ovšem došlo k zásadní chybě, která zřejmě rozhodla o dalším vývoji situace na celý den. Přes úpěnlivé řvaní o pomoc nás nikdo nepřišel podpořit. Ve třech jsme proti víc než desetinásobné přesile neměli šanci, armáda se přes nás převalila a vpadla našemu hlavnímu oddílu do boku.

 

 

Terénní vozidlo OSN (foto Anička)

 

Zpět na základně jsme zformovali novou jednotku a protože náš velitel byl opět někde v tahu, rozhodli jsme se, že se pokusíme strategicky velice důležitý pahorek získat zpět. Naše skupinka útočila na nepřítele z nevýhodné pozice zespodu z otevřeného lesíka s omezenou možností krytí, přesto se nám podařilo pahorek takřka dobýt a nepřítele minimálně držet v šachu a vázat ho na sebe. Tady se ovšem projevila další nevýhoda na naší straně. Přestože jsem byli v podstatě útočící silou, bylo nás celkové méně, neměli jsme na rozdíl od armády apeny na doplňování munice a nemohli jsme používat helmy a neprůstřelné vesty.

 

 

Mlaďas je dokonalý průkopník v miniaturizaci paintballové ochrany obličeje (foto Anička)

 

Na naší straně, ale stála výhoda možnosti "zneužívat" civilního obyvatelstva. Armáda měla zakázáno střílet neozbrojené jedince potulující se po prostoru a ti se následně mohli vrátit zpět a informovat nás o  poloze vojáků. V případě, že by byl civilista napaden, vystavovala se armáda útoku ze strany OSN. Náš hlavní civilista Fíla se role otravného domorodce zhostil tak dokonale, že skutečně pil vojákům krev kudy chodil. V nouzi největší jsme ho vyslali prudit pod onen pahorek a v okamžiku, kdy byl Fíla šacován poměrně velkou skupinkou vojáků, jsem se rozhodl zariskovat a vypustil jsem jejich sěrem mohutnou šňůru na prádlo. Fila a jeden voják byli zasaženi, ostatní se dali na zběsilý úprk a co čert nechtěl, odněkud se zrovna vylouplo vozidlo OSN a v nastlém zmatku, kdy si sami vojáci mysleli, že civilistu zastřelili oni, se OSN rozhodlo zjednat pořádek. Nastala brutální čistka, kdy byla většina vojáků buď zabita, nebo uprchla hluboko do lesa. To se nám podařilo zopakovat ještě jednou, pak už si armáda začala dávat na civilisty pozor a Fíla byl dokonce v jednom okamžiku na několik hodin zajat.

 

 

Výletník Fíla v obležení vojáků armády, za chvíli je čeká zběsilý úprk (foto Anička)

 

Bohužel, ani této situace se nám nepodařilo využít. Náš velitel se rozhodl, že se pokudí prorazit masivní silou bez ochrany našich křídel. Bohužel postup téměř všech našich mužů skončil strašlivým masakrem a bohužel opakovaně. Mezitím se armádě podařilo znovu uzamknout naši základnu do neprostupných kleští a rozmmístit na všechna důležitá místa kulomety s obrovským množstvím munice.

 

Při posledním hurá útoku pak byl i poslední zbytek mužů bránících lesík a blokujících vojáky na pahorku i přes protesty odvolán na smrt proti kulometu a armádě se tak podařilo obsadit i ten poslední kus prostoru před základnou, čímž byl náš osud zpečetěn.

 

 

Pahorek o který jsem se celý den řezal s kulometčíky z MG (foto Anička)

 

Následně jsme si marně lámali hlavu jak z dané situace ven. Mužstvo bylo naprosto demoralizované a naše síly v rozkladu. Společně s Predators SK jsme dali dohromady menší skupinku a na radu Kubise jsme zkusili nepřítele obejít po kraji prostoru zezadu naší základny, vpadnout mu z vrchu do zad a vyčistit pahorek od nepřátel. Prodírali jsme se po pás vysokou mokrou trávou, obešli pozice nepřítele a úplně mokří jsme se dostali do lesa nad něj. Bohužel, překvapivý útok nám zcela nevyšel, terén byl opět příliš otevřený na nějaké větší překvapení, takže nás hodně velmi rychle padlo za vlast. Já jsem se snažil nepřítele překvapit z jakéhosi křoví, bohužel, tam už se konala menší párty a já se tak odporoučel na mrtvoliště. Zbytku Predátorů se ovšem dařilo poměrně dlouho armádu trápit. Na to abychom je vytlačili a uvolnili tak prostor pro náš hlavní útok to ale nestačilo. Ani několik dalších pokusů pašovat tudy diamanty nevyšlo a následně nepřítel uzavřel i tuto cestu.

 

Situace se zdála být zcela ztracená. Náš velitel byl neznámo kde a nikdo z nás zbývajících netušil co dál. Po intenzivních bojích nám na základně prakticky všem zoufale scházela munice a zdálo se, že náš konec je neodvratný. Díky vytvalému, ale naštěstí ne příliš intenzivnímu dešti, jsme byli navíc promočení na kost a začali nám docházet síly.

 


Závěrečný boj o základnu ve vysoké trávě a smrkové školce byl proi nás obrýlence doslova o hubu (foto Anička)

 

V Sudetě jsme se proto rozhodli, že nebudeme plýtvat municí ani silami a připravíme se na závěrečný útok armády, který se neodvratně blížil. Rozmístili jsme se ve vysoké trávě okolo základny s diamanty a každý navíc nafasoval diamanty a pak je rozházel po lese, aby nepadly do rukou armády. Závěrečný útok přišel po delším čekání hned z několika stran. Ležel jsem ve smrčkách zezadu základny, kde proběhla poměrně zběsilá full auto přestřelka, ve které jsem sice nezahynul, ale došla mi zcela munice a byl jsem rád, že jsem jen v brejlích nepřišel na takovou blízkost o zuby. Kuličky svištící nad hlavou mě doslova hladily po vlasech  jak jsem se tisknul do vysoké a mokré trávy. První vlna nepřátel si na nás vylámala zuby, ale podařilo se jí prolomit první linii obrany. Čekalo je ovšem poměrně nemilé překvapení ve smrkové školce, kam se jim moc nechtělo a kde následně zesnul převážný zbytek sil pravidelné armády. V okamžiku kdy útočníků bylo už jen pár, ale ani trosky obránců (opět výborní Predators) na tom nebyly nejlíp, se do situace vložily sily OSN a bitvu ukončily. Nakonec se překvapivě ukázalo, že armádě se nás sice podařilo dokonale izolovat, ale nezískala při tom téměř žádné diamanty. Nám se při tom na začátku dne podařilo propašovat poměrně velké množství a jelikož základna zůstala nedobyta, povstalci nakonec překvapivě zvítězili!

 

 

Jednotky OSN s těžkými kulomety (foto Anička)

 

Co by kdyby?

Dlouho jsem přemýšlel jak by šla situace zvládnout lépe. Samozřejmě naší velkou chybou bylo, že jsme lépe nepřipravili velení a na našeho velitele tato funkce spadla poněkud znenadání. To nicméně spíš podpořilo autenticitu scénáře. Byli jsme špatně organizovaní rebelové a výsledek tomu odpovídal. V každém případě jsme zřejmě měli mnohem více klást důraz na obranu prostoru okolo základny, aby si tam armáda nemohla tak snadno zbudovat stanoviště a chybou byly i ukvapené sebevražedné hurá útoky. Pomalejší, opatrný postup za podpory kulometů, by zřejmě byl úspěšnější. Pravdou taky je, že jsme díky nemožnosti doplňovat munici v boji byli docela dost znevýhodněni, stejně jako o čtvrtinu menším počtem mužů.

 

Ve výsledku to byl ovšem velice dobře strávený den a nevlídné počasí tomu dodalo grády i když víc než afriku to připomínalo monzunové období někde v džungli. Odpoledne jsme byli všichni mokří až na kost a do pasu zadělaní od bláta.

 

Nakonec ještě pár odkazů na reporty, videa a galerie z akce:

 

Video na stream.cz http://www.stream.cz/video/505015-mpcc-2010-kratka-verze

Stránky akce na military-paintball.cz http://military-paintball.cz/index.php?&cat=akce_det&aid=1378

 

V článku jsou použity fotografie ode mne, Michaly a od Aničky z www.military-paintball.cz

 

 


DISCUSSION: